Byly mi tenkrát 4 roky, a byli jsme na chalupě v Jítravě v Podještědí ... Vzhledem k mému tehdejšímu věku jsem pravděpodobně setrvávala v postýlce, ale v hlavě mi z té noci uvízl obrovský ... a pro mne děsivý, protože nezařaditelný ... hukot, a také nezvykle napjatá atmosféra, způsobená nejspíš přetlakem v hlavách mých rodičů a prarodičů.
Všichni přítomní dospělí měli ve svých vzpomínkách uloženy zážitky z druhé světové války. Válku jsem nezažila, ale dovedu si představit, že když z vikýře ve střeše uviděli tanky, obrněné vozy, a další zrůdy na kolech, neměli k panice daleko. Z vyprávění vím, že si tenkrát vojáci ověřovali u maminky, kde se nacházejí, a maminka, která koukala ven z vikýře, se dívala vojákovi, který se jí na cestu ptal, přímo do obličeje ... prostě ta vozidla byla velká jako naše chalupa ...
Kolemjedoucí kolona jela tenkrát okolo naší chalupy po velmi venkovské silnici několik hodin, v kredenci poskakovaly hrnky a talíře, okna se třásla ... Jeli "jen" okolo ... neměla jsem z toho tenkrát rozum, ale na ten hluk nezapomenu, děsil mne.
Jako dospělá jsem jezdívala jako vedoucí na tábor pod Bezděz ... v noci jsme párkrát vylezli na hrad a dívali se do krajiny na zajímavou světelnou "šou". "Bratři" tenkrát mívali noční cvičení a pro nás to byla tak trochu atrakce. Své postudentské období jsme si užívali úměrně k věku a nějací vojáci u Mimoně nás valně nevzrušovali. Ale občas směrem k Bezdězu zanesl vítr zvuky z cvičiště a já si uvědomila, že je to tentýž druh hluku, který mne před lety děsil.
A vždy děsit bude.
