A je to tu zase, jakoby to přicházelo čím dál rychleji ...
Každý příchod nového letopočtu ve mně vyvolá hloubání nad tou číslicí.
Tentokrát je to prvočíslo, která nemám moc ráda, připadají mi jaksi neuspořádaná ... nicméně na konci je sedmnáctka, která u mne má protekci. Logicky ... 17. jsem se totiž narodila.
Přesně před rokem jsem hleděla do dalšího roku skoro s hrůzou, protože tušení průseru bylo tak silné, že se skoro na zemi stát nedalo. Stalo se, už je to za mnou.
Nikdy není nic jen bílé a jen černé, a mně v průběhu uplynulého roku začaly do života vstupovat dobré bytosti, které mi pomohly z mého močálu vystoupit na pevnou půdu.
Zázraky se dějí, ale pomoc druhému by snad zázrakem být neměla.
Nemluvím o tom, udělat něco za druhého ... ale hodit mu lano, vytáhnout na břeh, a pak do něj strčit a říct:"A teď je to na tobě".
To úplně stačí.
A přesně tohle udělala jedna osoba, které neumím dost poděkovat, a tak se na ní občas zajdu usmát nebo oznámit nějakou děsně důležitou vtipnost, co jsem zase vyvedla.
Myslím, že rok 2017 by jí měl přinést nějaké to zásadní lidské štěstí, k tomu osobně budu držet palce, co mi kladivo dovolí.
A teď, co já s tím dalším rokem provedu ? Velmi jednoduchá věc - přesně to, co chci ... s vědomím, že "ten nahoře" vždycky vymyslí něco, co si neplánuju, ale to on nám tak bude dělat vždycky, abychom my, lidstvo, nezpychli a neudělali ze světa smeťák. Umíme být totiž děsně namyšlení, když se nám pořád něco daří, pak nosíme nos nahoru a hrajeme si na pány tvorstva. Jenže to my nejsme, víte ? Zůstat na Zemi jen samí lidi, pěkně jeden vedle druhýho, tak jsme pěkně v pytli.
Tak myslím, že bych jako mohla vyrazit ... sebe mám pohromadě, jak už dlouho ne, do nůše jsem sbalila své odhodlání čelit nepříjemnostem, a vůli to příjemné si užít naplno, vlastně ne ... NAPLNO to bude :).
Nějaké ty touhy a přání a sny, ty mám v nůši pořád, a hodlám je taky pořádně provětrat.
A budu toho mít MOC :D.
Přátelé, přeju vám bezpečnou jízdu rokem 2017, pro jistotu u sebe mějte aspoň náplast, kdyby došlo k nějakému škrábanci, ale snad jich nebude příliš.
Zvedám číši na dny příští a připíjím na ně až do dna !
sobota 31. prosince 2016
neděle 25. prosince 2016
Vánoce u rodičů
Vánoce u rodičů jsou vždycky fajn ... jako malé děcko jsem zažívala opravdu hlučné svátky vánoční, byla jsem první vnouče pro dědečky a babičky z obou stran a proto se blblo na kvadrát. Sehnaly se všelijaké hračky (a to byla "tenkrát" fakt fuška, to se leccos dováželo v podprsence z NDR a tak), které vydávaly zvuky, a pak se to pustilo a ono to třískalo (opička s činelama), zvonilo (pejsek s rolničkou - dva štěky, jeden cink), buldozer, který svítil a vrčel, angličáky, vláčky (ale byla jsem vždycky holka, tak nevim ... nicméně s vláčky jsem se dost vyřádila), malý šicí stroj ... mně pak dávali docela brzo spát a s tím vším blbli sami, ale nemyslete si, já to slyšela i přes ty zavřený dveře !!!
Pak se přehnaly další roky, přibyla sestra, strýc si pořídil taky děti, a sváteční sestavy a místa se podle toho měnily. Časem ubývali dědové i babičky :(.
Dnes jsou i moje děti dospělé a svátky vánoční tráví odděleně.
Letos jsem se tedy vrátila na Vánoce k rodičům (je jich přesila, mají větší byt, a kromě toho mě pozvali :) )
Minulý rok, dva, tři ... jsem žila v masovým strojku, a rozemleta na nudličky, jsem se začala teprve nedávno splácávat do karbanátku, který už snad přežije i to následné smažení.
Pro letošní rok jsem tudíž poprvé v životě úúúplně vynechala jakékoliv vánoční přípravy, nějaké jen drobné dárky jsem pořídila, cukroví ani vánočky nepekla, ryby nesháněla, salát nedělala ... takové divné poprvé, ale ušetřilo mi to síly, kterých zatím není do rezervy.
Pozvání rodičů jsem ráda přijala, při mém pracovním nasazení se teď málo vídáme, tak bude čas na nějaké to pobesedování.
Jela jsem na Štědrý den natěšena na klidné prožití svátků. Ony byly, to teda jo, ale ...
"Ahoj mami, ahoj tati"
Táta: "Ty jsi přibrala viď ?"
"Padaj mi kalhoty, asi ne"
Máma: "Máš hlad ? Chceškafechcešvánočkuchcešcukrovímášhladchcešvánočku ?"
"Ne, dobrý, sundám si svetr ... jo, kafe si teda dám, spala jsem nevalně"
"Chceš malý kafevelkýkafesmlíkemchcešcukr?"
"Turka !" "Hořkýho !"
"Tenhle hrnek ?" "Jo"
Bum, hrnek letí na zem, přežil ... prásk ... dveře od skříně ...
"Vláďo, zavírej ty dveře ... potichu! Kam jdeš?"
"Jdu za klukama na jedno"
"Jen, aby !"
"A kdy chceš večeřet, Helenko ?"
"Mami, jak chcete vy, přizpůsobím se" "Tak v pět, půlpátýpůlšestýšestsedm ?"
"V půl pátý, to už budu mít hlad"
"Nebo v pět ?"
"V pět"
"Dáme si víno teď, nebo potom, chceš červený ?
Táta ti koupil bílý ... Nebo rovnou Cinzano ? "
"Dám si bílý"
"A nechceš červený ? Nebo to Cinzano ?"
"Chci bílý !"
Buch, skleničky se kutálejí po koberci ... přežily ...
Polévka, kapr, dva druhy salátu, jeden se šunkou a majonézou, druhej bez
Máma:"Táta mi řek až letos, že mu to nikdy bez šunky a majonézy nechutnalo, tak jsem mu udělala zvlášť."
... rachot .... příbory skáčou po parketách ... "Asi to bude chtít umejt :("
Konečně u stolu
"Chceš ten salát s majonézou, nebo bez ?"
"Dej mi od každýho trochu"
"Chceš dvě porce kapra ?"
"Jedna stačí, dík, stejně si pak vezmu ještě jednu studenou"
Táta:"Ty máš jen jednu porci ?" "Jo" "Nechceš dvě?" "Ne, děkuju"
Táta:"Já si dám rovnou dvě"
Táta: "Líbo, to bylo moc dobrý, jdu si dát ještě jednu porci" ... "Jdu si dát ještě jednu porci" ... "Je to moc dobrý, jdu si dát ještě jednu ... a ještě trošku toho saláááátku" "Máme ještě polívku?"
Ano, nejsme zrovna rodina, kde se nažereme čicháním k bylinám ...
"Dáte si ještě Cinzano, nebo víno" "Helenko, ty si nedáš pivo ???" "Dáš si vínobílýčervenýtoCinzano ... to PIVO ?" "Vem si cukroví, je dobrý, nechceš vánočku ?" Uf :D
Následují pohádky v TV, na které se těšíme ... ale ... maminka u toho mastí na tabletu karty, táta studuje nějaké tabulky, já na ntb nějakou nutnou práci ... každý si mele svou ... ale jsme spolu .. za chvíli se stejně zase kecá ... pohádky běží bez zvuku, to neva, známe je beztak nazpaměť.
"Jdu spát, jsem nějakej přežranej"
"Dobrou"
S mámou koukáme ještě dlouho, pak i ta jde spát ... snažím se usnout ... v TV běží noční ptákoviny ... TV vypínám ... usínám ... kéž by ...
"Helenko, spíš ?" "Skoro" "Tak dobrou noc, já jsem se přežral"
V noci bouchání, vrzání dveří, tupé i ostré rány ... šmejdění dvou párů nohou, rozsvěcení, zhasínání, hlášky typu "buď zticha, nebouchej dveřma, kde mám bačkoru ... ti ta hadička vypadla" (táta má doma dýchací přístroj, když je mu nejhůř) ... říkám si "Žijou, neřeším to, asi to je tu normální" Kdybych zaslechla paniku, vztyčím se a doběhnu na pomoc.
Ráno se budím relativně brzy ...
"Kuk ! Chceškafeksnídanivánočkucukrovíkaajetuještějednaporcekaprasalátsmajonézouibez"
"Díííík, kafe si dám, vánočku, jo ... a můžu zůstat pod peřinou ?"
Tím to asi ukončím, bylo by to na dlouhý povídání, toto je asi desetina .. prostě o svátcích vánočních by měla být rodina pohromadě, ať jsou dva nebo dvacet, jeden by snad nikde být neměl, ale když už to jinak nejde, neměl by se cítit sám.
V rodině jsem ta opravdová černá ovce, ale snad jedině rodiče jsou ti, kteří své děti neodvrhnou nikdy, i když navenek to někdy může vypadat všelijak, a o tom vím taky své, naše vztahy byly tak před rokem hodně podivný.
Nedávno jsem je sama sprdla, když se hádali o nezastrčenou židli u stolu, ať neblbnou, že jsem ráda, že je mám, a není mnoho mých vrstevníků, kteří mají oba rodiče, a ať se vyprdnou na pitomosti. Jenže tohle oni si stejně budou dělat po svým.
No prostě naplácat zadek by potřebovali.
Mám pocit, že bych už je měla nějak dozorovat, jak se jim blíží ta osmdesátka, začínají fakt dělat ptákoviny. Nutno podotknout, že oni si totéž myslí o mně. Někdy je tak pozoruju a přemýšlím, jak mi sestavili tu genetickou výbavu a mám pocit, že jsem chytla to nejlepší z nich obou ... a směju se jako kůň, prostě sobě, jim, osudu ...
Zpět k těm Vánocům ...
Bez ohledu na stanovené svátky je moc fajn, když se lidi sejdou jen proto,
že spolu chtějí být.
Přeju vám, abyste měli s kým chtít být ... a to je můj láskyplný rozkaz ♥
Pak se přehnaly další roky, přibyla sestra, strýc si pořídil taky děti, a sváteční sestavy a místa se podle toho měnily. Časem ubývali dědové i babičky :(.
Dnes jsou i moje děti dospělé a svátky vánoční tráví odděleně.
Letos jsem se tedy vrátila na Vánoce k rodičům (je jich přesila, mají větší byt, a kromě toho mě pozvali :) )
Minulý rok, dva, tři ... jsem žila v masovým strojku, a rozemleta na nudličky, jsem se začala teprve nedávno splácávat do karbanátku, který už snad přežije i to následné smažení.
Pro letošní rok jsem tudíž poprvé v životě úúúplně vynechala jakékoliv vánoční přípravy, nějaké jen drobné dárky jsem pořídila, cukroví ani vánočky nepekla, ryby nesháněla, salát nedělala ... takové divné poprvé, ale ušetřilo mi to síly, kterých zatím není do rezervy.
Pozvání rodičů jsem ráda přijala, při mém pracovním nasazení se teď málo vídáme, tak bude čas na nějaké to pobesedování.
Jela jsem na Štědrý den natěšena na klidné prožití svátků. Ony byly, to teda jo, ale ...
"Ahoj mami, ahoj tati"
Táta: "Ty jsi přibrala viď ?"
"Padaj mi kalhoty, asi ne"
Máma: "Máš hlad ? Chceškafechcešvánočkuchcešcukrovímášhladchcešvánočku ?"
"Ne, dobrý, sundám si svetr ... jo, kafe si teda dám, spala jsem nevalně"
"Chceš malý kafevelkýkafesmlíkemchcešcukr?"
"Turka !" "Hořkýho !"
"Tenhle hrnek ?" "Jo"
Bum, hrnek letí na zem, přežil ... prásk ... dveře od skříně ...
"Vláďo, zavírej ty dveře ... potichu! Kam jdeš?"
"Jdu za klukama na jedno"
"Jen, aby !"
"A kdy chceš večeřet, Helenko ?"
"Mami, jak chcete vy, přizpůsobím se" "Tak v pět, půlpátýpůlšestýšestsedm ?"
"V půl pátý, to už budu mít hlad"
"Nebo v pět ?"
"V pět"
"Dáme si víno teď, nebo potom, chceš červený ?
Táta ti koupil bílý ... Nebo rovnou Cinzano ? "
"Dám si bílý"
"A nechceš červený ? Nebo to Cinzano ?"
"Chci bílý !"
Buch, skleničky se kutálejí po koberci ... přežily ...
Polévka, kapr, dva druhy salátu, jeden se šunkou a majonézou, druhej bez
Máma:"Táta mi řek až letos, že mu to nikdy bez šunky a majonézy nechutnalo, tak jsem mu udělala zvlášť."
... rachot .... příbory skáčou po parketách ... "Asi to bude chtít umejt :("
Konečně u stolu
"Chceš ten salát s majonézou, nebo bez ?"
"Dej mi od každýho trochu"
"Chceš dvě porce kapra ?"
"Jedna stačí, dík, stejně si pak vezmu ještě jednu studenou"
Táta:"Ty máš jen jednu porci ?" "Jo" "Nechceš dvě?" "Ne, děkuju"
Táta:"Já si dám rovnou dvě"
Táta: "Líbo, to bylo moc dobrý, jdu si dát ještě jednu porci" ... "Jdu si dát ještě jednu porci" ... "Je to moc dobrý, jdu si dát ještě jednu ... a ještě trošku toho saláááátku" "Máme ještě polívku?"
Ano, nejsme zrovna rodina, kde se nažereme čicháním k bylinám ...
"Dáte si ještě Cinzano, nebo víno" "Helenko, ty si nedáš pivo ???" "Dáš si vínobílýčervenýtoCinzano ... to PIVO ?" "Vem si cukroví, je dobrý, nechceš vánočku ?" Uf :D
Následují pohádky v TV, na které se těšíme ... ale ... maminka u toho mastí na tabletu karty, táta studuje nějaké tabulky, já na ntb nějakou nutnou práci ... každý si mele svou ... ale jsme spolu .. za chvíli se stejně zase kecá ... pohádky běží bez zvuku, to neva, známe je beztak nazpaměť.
"Jdu spát, jsem nějakej přežranej"
"Dobrou"
S mámou koukáme ještě dlouho, pak i ta jde spát ... snažím se usnout ... v TV běží noční ptákoviny ... TV vypínám ... usínám ... kéž by ...
"Helenko, spíš ?" "Skoro" "Tak dobrou noc, já jsem se přežral"
V noci bouchání, vrzání dveří, tupé i ostré rány ... šmejdění dvou párů nohou, rozsvěcení, zhasínání, hlášky typu "buď zticha, nebouchej dveřma, kde mám bačkoru ... ti ta hadička vypadla" (táta má doma dýchací přístroj, když je mu nejhůř) ... říkám si "Žijou, neřeším to, asi to je tu normální" Kdybych zaslechla paniku, vztyčím se a doběhnu na pomoc.
Ráno se budím relativně brzy ...
"Kuk ! Chceškafeksnídanivánočkucukrovíkaajetuještějednaporcekaprasalátsmajonézouibez"
"Díííík, kafe si dám, vánočku, jo ... a můžu zůstat pod peřinou ?"
Tím to asi ukončím, bylo by to na dlouhý povídání, toto je asi desetina .. prostě o svátcích vánočních by měla být rodina pohromadě, ať jsou dva nebo dvacet, jeden by snad nikde být neměl, ale když už to jinak nejde, neměl by se cítit sám.
V rodině jsem ta opravdová černá ovce, ale snad jedině rodiče jsou ti, kteří své děti neodvrhnou nikdy, i když navenek to někdy může vypadat všelijak, a o tom vím taky své, naše vztahy byly tak před rokem hodně podivný.
Nedávno jsem je sama sprdla, když se hádali o nezastrčenou židli u stolu, ať neblbnou, že jsem ráda, že je mám, a není mnoho mých vrstevníků, kteří mají oba rodiče, a ať se vyprdnou na pitomosti. Jenže tohle oni si stejně budou dělat po svým.
No prostě naplácat zadek by potřebovali.
Mám pocit, že bych už je měla nějak dozorovat, jak se jim blíží ta osmdesátka, začínají fakt dělat ptákoviny. Nutno podotknout, že oni si totéž myslí o mně. Někdy je tak pozoruju a přemýšlím, jak mi sestavili tu genetickou výbavu a mám pocit, že jsem chytla to nejlepší z nich obou ... a směju se jako kůň, prostě sobě, jim, osudu ...
Zpět k těm Vánocům ...
Bez ohledu na stanovené svátky je moc fajn, když se lidi sejdou jen proto,
že spolu chtějí být.
Přeju vám, abyste měli s kým chtít být ... a to je můj láskyplný rozkaz ♥
neděle 18. prosince 2016
Zamilovat se ...
... kdo ví, jak "to" vypadá ...
... z dětství jsem se propracovala přes pubertu k tzv. dospělosti ... a pak to byl fakt fofr ... studium, mejdany, studium, studium, mejdan, mejdan, mejdan, stále více mejdanů.
Dělo se leccos a byla to "děsná sranda". Nějaké to vzdělání jsem taky stihla uzavřít.
Pak přišlo jakési "chození" s někým, a náhodou jeden z těch mejdanů úplně nevyšel bez následků. Tenkrát se to řešilo svatbou, a vcelku to nevypadalo, že by to byl problém.
No, a tak se nastoupilo do vláčku jménem rodina, děti, a to ostatní ... obě mé děti jsou dnes samostatné bytosti, dcera i syn. Jako matka to beru jako úspěch, byli vypuštěni do džungle, ve které si oni sami našli místo, které jim vyhovuje, a jsou šťastni ... doufám ...
... ale zpět k "lásce" ...
Po letech "rodinného soužití" manžel usoudil, že bude žít jinak, a odešel k jiné ženě.
Dobrá, to se stává ... kdysi jsem mu řekla, že by to bylo moc fajn, zamilovat se zase znova do sebe (při té rutině se to celé jaksi vytratilo a bylo to na pendrek) ... na druhé straně jsem viděla jen prázdný výraz ... a tenkrát mi to asi došlo, ale rodinu jsem kvůli tomu nebourala. Znova se zamilovat v manželství je asi dost vzácný.
Když manžel zdrhnul, cítila jsem prázdnotu, jsem sice jedinec, který se se sebou nenudí, ale zároveň potřebuje blízkou duši, a tak jsem si řekla, že dám světu vědět, že jsem volná. Seznamka ... to nebudu fakt rozpatlávat, tam je láska velmi vzácný artikl, ale zkusit se to musí, nebo nemusí, ale je to jedna z možností, jak navázat vztah ... tedy nejdřív kontakt.
Po pár měsících zpráva na Skype:"Hele, jsi to ty ? Tady Daniel" ... spolužák z gymplu. Inteligentní chlap, už jen po telefonu to bylo fajn ... kdysi jsme si už byli blízcí, a tak, přesto, že jsem věděla, že se nemůžu vrhat na prvního, který mi vyjádří své sympatie, jsem se prostě zamilovala ... už jsme spolu prostě kdysi cosi měli, a bylo to TAK přirozené.
Báječné dva roky pocitu, že to je prostě super ... skončilo to jeho sebevraždou, a tak jsem ho vyprovodila i na jeho poslední cestu a pro mne to byla nakonec obrovská úleva. Dost se toho předtím v našem vztahu změnilo - deprese, chlast, záchranka, Policie, násilí, řev, pláč ... a ta touha po lásce u mne skomírala a chtěla žít.
Touha zamilovat se je ve mně pořád, věřím na to, že lidi spolu nemusí denně být, a mohou pěstovat lásku, mohou si vážit jeden druhého, že si mohou povídat hodiny, že si mohou jen tak vede sebe usnout ... nebo v sobě ... jsem samá sranda, ale moje duše často pláče, a taky ví, že láska není dar pro každýho ... a taky nějaká opatrnost tu musí být.
Vím, že láska existuje a nebojím se zamilovat se, vlastně to vyhlížím každý den ... život je fakt krátkej. Jen ta cesta za tím je pro každýho jiná. A já neberu všechno, co se mi vnutí pod nohy. Jsem prostě vybíravá, a vědět, že na světě existuje byť jen jeden člověk, se kterým by se mi líbilo sdílet to podstatné, to je báječný pocit.
Momentálně děkuji jednomu člověku, který ve mně ten pocit, že snad by láska mohla být, podporuje, a i kdyby to nebylo zrovna to třeskutě vesmírné jiskření, díky za přátelství, protože to je vždycky pro vznik lásky nutné ♥
PS - a jen takové varování pro prudily, láska je fakt něco jinýho než sex. Sex je na každým rohu, lásku si sakra musíte odpracovat. A já jsem teda fakt dříč, tak věřím, že si lásku zasloužím. Prostě se zamiluju a bude ...
... z dětství jsem se propracovala přes pubertu k tzv. dospělosti ... a pak to byl fakt fofr ... studium, mejdany, studium, studium, mejdan, mejdan, mejdan, stále více mejdanů.
Dělo se leccos a byla to "děsná sranda". Nějaké to vzdělání jsem taky stihla uzavřít.
Pak přišlo jakési "chození" s někým, a náhodou jeden z těch mejdanů úplně nevyšel bez následků. Tenkrát se to řešilo svatbou, a vcelku to nevypadalo, že by to byl problém.
No, a tak se nastoupilo do vláčku jménem rodina, děti, a to ostatní ... obě mé děti jsou dnes samostatné bytosti, dcera i syn. Jako matka to beru jako úspěch, byli vypuštěni do džungle, ve které si oni sami našli místo, které jim vyhovuje, a jsou šťastni ... doufám ...
... ale zpět k "lásce" ...
Po letech "rodinného soužití" manžel usoudil, že bude žít jinak, a odešel k jiné ženě.
Dobrá, to se stává ... kdysi jsem mu řekla, že by to bylo moc fajn, zamilovat se zase znova do sebe (při té rutině se to celé jaksi vytratilo a bylo to na pendrek) ... na druhé straně jsem viděla jen prázdný výraz ... a tenkrát mi to asi došlo, ale rodinu jsem kvůli tomu nebourala. Znova se zamilovat v manželství je asi dost vzácný.
Když manžel zdrhnul, cítila jsem prázdnotu, jsem sice jedinec, který se se sebou nenudí, ale zároveň potřebuje blízkou duši, a tak jsem si řekla, že dám světu vědět, že jsem volná. Seznamka ... to nebudu fakt rozpatlávat, tam je láska velmi vzácný artikl, ale zkusit se to musí, nebo nemusí, ale je to jedna z možností, jak navázat vztah ... tedy nejdřív kontakt.
Po pár měsících zpráva na Skype:"Hele, jsi to ty ? Tady Daniel" ... spolužák z gymplu. Inteligentní chlap, už jen po telefonu to bylo fajn ... kdysi jsme si už byli blízcí, a tak, přesto, že jsem věděla, že se nemůžu vrhat na prvního, který mi vyjádří své sympatie, jsem se prostě zamilovala ... už jsme spolu prostě kdysi cosi měli, a bylo to TAK přirozené.
Báječné dva roky pocitu, že to je prostě super ... skončilo to jeho sebevraždou, a tak jsem ho vyprovodila i na jeho poslední cestu a pro mne to byla nakonec obrovská úleva. Dost se toho předtím v našem vztahu změnilo - deprese, chlast, záchranka, Policie, násilí, řev, pláč ... a ta touha po lásce u mne skomírala a chtěla žít.
Touha zamilovat se je ve mně pořád, věřím na to, že lidi spolu nemusí denně být, a mohou pěstovat lásku, mohou si vážit jeden druhého, že si mohou povídat hodiny, že si mohou jen tak vede sebe usnout ... nebo v sobě ... jsem samá sranda, ale moje duše často pláče, a taky ví, že láska není dar pro každýho ... a taky nějaká opatrnost tu musí být.
Vím, že láska existuje a nebojím se zamilovat se, vlastně to vyhlížím každý den ... život je fakt krátkej. Jen ta cesta za tím je pro každýho jiná. A já neberu všechno, co se mi vnutí pod nohy. Jsem prostě vybíravá, a vědět, že na světě existuje byť jen jeden člověk, se kterým by se mi líbilo sdílet to podstatné, to je báječný pocit.
Momentálně děkuji jednomu člověku, který ve mně ten pocit, že snad by láska mohla být, podporuje, a i kdyby to nebylo zrovna to třeskutě vesmírné jiskření, díky za přátelství, protože to je vždycky pro vznik lásky nutné ♥
PS - a jen takové varování pro prudily, láska je fakt něco jinýho než sex. Sex je na každým rohu, lásku si sakra musíte odpracovat. A já jsem teda fakt dříč, tak věřím, že si lásku zasloužím. Prostě se zamiluju a bude ...
pondělí 12. prosince 2016
Na poČtě
"Máš čas před polednem ?"
"Jo"
"Zajdem na tu poštu ... "
"Jo"
Jdeme. U vchodu mašinka na lístečky ... přes ní papír "Mimo provoz"
Hrneme se do haly, kde chceme do fronty, ale všichni se poflakují po hale a v ruce mají lístečky ... ??? ...
U vchodu je totiž ještě jedna mašinka, která je v provozu, všichni to věděli.
Tak zpět - na seznamu na druhé mašince hledáme "Czech point".
Na seznamu není, propadáme panice ... ale no joooo, voni to přejmenovali na něco jako "asistované místo výkonu veřejné správy". Tak tam my chceme ...
Tak jo, bzzzz, vyjel lísteček ... a něm ŽÁDNÝ číslo !!! ???
"Máš brejle ?" "Jo" "Já taky"
Voba jsme měli brejle, ale nevěřili jsme pak vlastním brejlím. Na lístečku stálo "Tato služba je poskytována bez nutnosti použít vyvolávací systém, budete obslouženi u přepážky číslo 101". Chápete to ? Mají mašinku na lístečky, která vám vytiskne lísteček s informací o tom, že lísteček nepotřebujete ??? ... mno ...
Tak se valíme k přepážce 101 ... 7, 12, 18 ... tušíme zradu ...
Přepážku 101 voni tu nemaj !!! Díváme se po sobě lehce zmateně a oba přemýšlíme o tom, co se nám to zase zdá za kravinu.
Naštěstí si všimneme povědomého loga vzááádu v chodbičce na nenápadných dveřích, a jdem k přepážce ...
"Pane, představte si, co se nám stalo ... " vyprávíme lístečkovou lapálii ...
"No to jste ještě dobrý, představte si, že sem kolikrát někdo přijde a má v ruce těchhle lístečků 5, než mu to dojde"
A je to tu, já si sedám, kamarád se kroutí smíchy a pán za přepážkou stěží ovládá pero.
A pak už to vážně nešlo ...
"Máte občanku ?" "Už mi ji dali"
"Sem se mi podepište"
"Koukejte se, jak se podepisuju, nebo to nebude korektní ! No vážně, si za to platím"
"Ještě jednou se stejně podepište sem" "To nikdy netrefim"
Hotovo, jdeme ven.
Kamarád lakonicky povzdechne: "Já bych to nazval 'Dva idioti na poště' "
No, a bylo hotovo, prochechtali jsme se ke vchodu.
Tam zahlédnu sousedku, dámu v letech, která tu za zdí občas musí snášet to mé klepotání.
"Dobrý den"
"Dobrý den ... jé, to jste vy, já vás nepoznala, vy jste dneska nějaká maskovaná"
Radši se neptám, a zdrhám ... bych tu paní mohla k tomu všemu ještě poprskat.
Mno, a takhle my si tu žijem, na malým vršíčku, chodíme si tam a zpět, a smějeme se jako blázni, a hned je ten život zase příjemnější.
"Jo"
"Zajdem na tu poštu ... "
"Jo"
Jdeme. U vchodu mašinka na lístečky ... přes ní papír "Mimo provoz"
Hrneme se do haly, kde chceme do fronty, ale všichni se poflakují po hale a v ruce mají lístečky ... ??? ...
U vchodu je totiž ještě jedna mašinka, která je v provozu, všichni to věděli.
Tak zpět - na seznamu na druhé mašince hledáme "Czech point".
Na seznamu není, propadáme panice ... ale no joooo, voni to přejmenovali na něco jako "asistované místo výkonu veřejné správy". Tak tam my chceme ...
Tak jo, bzzzz, vyjel lísteček ... a něm ŽÁDNÝ číslo !!! ???
"Máš brejle ?" "Jo" "Já taky"
Voba jsme měli brejle, ale nevěřili jsme pak vlastním brejlím. Na lístečku stálo "Tato služba je poskytována bez nutnosti použít vyvolávací systém, budete obslouženi u přepážky číslo 101". Chápete to ? Mají mašinku na lístečky, která vám vytiskne lísteček s informací o tom, že lísteček nepotřebujete ??? ... mno ...
Tak se valíme k přepážce 101 ... 7, 12, 18 ... tušíme zradu ...
Přepážku 101 voni tu nemaj !!! Díváme se po sobě lehce zmateně a oba přemýšlíme o tom, co se nám to zase zdá za kravinu.
Naštěstí si všimneme povědomého loga vzááádu v chodbičce na nenápadných dveřích, a jdem k přepážce ...
"Pane, představte si, co se nám stalo ... " vyprávíme lístečkovou lapálii ...
"No to jste ještě dobrý, představte si, že sem kolikrát někdo přijde a má v ruce těchhle lístečků 5, než mu to dojde"
A je to tu, já si sedám, kamarád se kroutí smíchy a pán za přepážkou stěží ovládá pero.
A pak už to vážně nešlo ...
"Máte občanku ?" "Už mi ji dali"
"Sem se mi podepište"
"Koukejte se, jak se podepisuju, nebo to nebude korektní ! No vážně, si za to platím"
"Ještě jednou se stejně podepište sem" "To nikdy netrefim"
Hotovo, jdeme ven.
Kamarád lakonicky povzdechne: "Já bych to nazval 'Dva idioti na poště' "
No, a bylo hotovo, prochechtali jsme se ke vchodu.
Tam zahlédnu sousedku, dámu v letech, která tu za zdí občas musí snášet to mé klepotání.
"Dobrý den"
"Dobrý den ... jé, to jste vy, já vás nepoznala, vy jste dneska nějaká maskovaná"
Radši se neptám, a zdrhám ... bych tu paní mohla k tomu všemu ještě poprskat.
Mno, a takhle my si tu žijem, na malým vršíčku, chodíme si tam a zpět, a smějeme se jako blázni, a hned je ten život zase příjemnější.
neděle 11. prosince 2016
Něco málo o štěstí
... na mušku zlatou teď zapomeňte.
Pocit štěstí u mne vychází naprosto jasně z naděje, a ta, jak je známo, umírá poslední. Protože patřím mezi tvory, kteří to fakt nevzdávají, a naději berou jako stabilní veličinu, mohlo by se zdát, že tedy žiju v neustálém štěstí ... HOVNO ... žiju mezi "musí být, abych přežila" a "chci, protože mě baví" a k tomu světelné kvantum.
A co jako ??? Jak málo ke štěstí stačí, vím, ale jak to navočkovat ostatním, kteří tápou ? To tedy fakt nevím ... A ráda bych jim nějaký návod podsunula. Lidi jsou teď fakt dost nasraný ... proč, to tuším a rozmatlávat to nebudu ...
Když se někdy nachomejtnu (a nevyhledávám to !!!) k nějaké debatě o politice, politicích a jiných vycpaných panákách, tak se mi nejen zvedá kufr, ale i mi na něm zreznou zámky. Tudíž odcházím ...
Jak mám tu naši malou zemi teda zachránit : Hovnajs, nijak ! A planeta ? Ta se mi vymyká zcela ...
Někdy vloooni jsem pochopila, že pro svět bude nejlepší (a bude tak šťastný), když budu taková, jaká jsem, se svými všemi pocity, názory a vášněmi ... a nebudu se nad rámec tohoto o nic snažit ... tak jej tak nějaký čas spoluutvářím ... totiž, jo, abyste věděli. Jen svou existencí ... a vono to funguje !
"Jen tak" být totiž není o flákání, je to o vyzařování toho , co ve vás je, a přispívá to k bezpečnému otáčení zeměkoule.
A co teď ??? Jen, že v tom hodlám pokračovat, pocit štěstí si chci držet, jak to jen půjde, protože tak umím nejvíc dávat ... a vždycky tu bude někdo, kdo potřebuje brát ... jo, a tyvole, na lásku bych málem zapomněla, ale lidi to slovo už taky dokázali pokurvit ... jo, na lásku já věřím pořád, snad se pro mne někde nějaká už taky, kurvafix, vyklube.
Sprostá jsem, jo ? JO ! Takhle v neděli je to u mne obvyklé ... simpěkně paní radová
Pocit štěstí u mne vychází naprosto jasně z naděje, a ta, jak je známo, umírá poslední. Protože patřím mezi tvory, kteří to fakt nevzdávají, a naději berou jako stabilní veličinu, mohlo by se zdát, že tedy žiju v neustálém štěstí ... HOVNO ... žiju mezi "musí být, abych přežila" a "chci, protože mě baví" a k tomu světelné kvantum.
A co jako ??? Jak málo ke štěstí stačí, vím, ale jak to navočkovat ostatním, kteří tápou ? To tedy fakt nevím ... A ráda bych jim nějaký návod podsunula. Lidi jsou teď fakt dost nasraný ... proč, to tuším a rozmatlávat to nebudu ...
Když se někdy nachomejtnu (a nevyhledávám to !!!) k nějaké debatě o politice, politicích a jiných vycpaných panákách, tak se mi nejen zvedá kufr, ale i mi na něm zreznou zámky. Tudíž odcházím ...
Jak mám tu naši malou zemi teda zachránit : Hovnajs, nijak ! A planeta ? Ta se mi vymyká zcela ...
Někdy vloooni jsem pochopila, že pro svět bude nejlepší (a bude tak šťastný), když budu taková, jaká jsem, se svými všemi pocity, názory a vášněmi ... a nebudu se nad rámec tohoto o nic snažit ... tak jej tak nějaký čas spoluutvářím ... totiž, jo, abyste věděli. Jen svou existencí ... a vono to funguje !
"Jen tak" být totiž není o flákání, je to o vyzařování toho , co ve vás je, a přispívá to k bezpečnému otáčení zeměkoule.
A co teď ??? Jen, že v tom hodlám pokračovat, pocit štěstí si chci držet, jak to jen půjde, protože tak umím nejvíc dávat ... a vždycky tu bude někdo, kdo potřebuje brát ... jo, a tyvole, na lásku bych málem zapomněla, ale lidi to slovo už taky dokázali pokurvit ... jo, na lásku já věřím pořád, snad se pro mne někde nějaká už taky, kurvafix, vyklube.
Sprostá jsem, jo ? JO ! Takhle v neděli je to u mne obvyklé ... simpěkně paní radová
neděle 4. prosince 2016
Bulím
Bulím často, bulím rád ... nic z toho není pravda ... sere mě to ... jsem holka statečná, která nebulí ... nad rozlitým mlíkem teda fakt ne ... dneska tu produkuju vodopád nad úmrtím Radima Hladíka, no a jako co ? Osobně jsem ho neznala, muzikální talent nemám, tak, proč mě, doprdele tohle vyrušuje z mého poklidu ??? Nechci se už starat o svět, nechci oplakávat zemřelé talenty ... prostě větrný mlýny nechávám za sebou a myslím už jen na sebe, díky, přátelé, že to chápete !!
neděle 20. listopadu 2016
Sdílení, sdílení ...
... všechny smutky zahání ??? Možná ...
Ke sdílení byl stvořen Facebook, nicméně sdílení bylo "vynalezeno" už dávno.
Bytosti, které cosi sdílejí, bývají si tímto blízké.
Míra sdíleného je uměrná pevnosti vztahu .. tak to vidím já.
Čím víc toho sdílejí, tím víc jsou přáteli ... přátelé často stávají se milenci, manželi.
Ne vždy to vyjde. Mám za sebou manželství, kdy jsme vlastně my dva mezi sebou nesdíleli nic, pořídili jsme si spolu děti, což není málo. Už jsme rozvedeni. Obě děti jsou dnes bytostmi, vedoucími si svůj samostatný život dle svých představ.
Syn žije, jak sám říká, šťastný život se svou přítelkyní na jihu Čech, dcera je mladá manželka a maminka, která se rozhodla, že svou matku (tedy mne) ve svém životě nejen nepotřebuje, ale nechce.
Pokrevní příbuzenstvo nemusí nutně spolu něco sdílet ... prostě příbuzné si nevybíráme, že ... šla jsem dlouho bolestivým údolím ... a poznala jsem, že pokrevní příbuzní nemusí být nutně zrovna lidmi blízkými, a jsem ráda, že existuje FB, kde mohu udržovat kontakt s lidmi mně blízkými (i když u některých to zatím jen tuším).
Nějaká pointa ? No právě to ... je moc fajn, že přes FB můžu být aspoň nitkou být spojena s někým, kdo je mi milý, koho si vážím, s kým něco sdílím. Osobní kontakt je ovšem nenahraditelný, proto sdílejme nadále i osobně, nejen virtuálně.
Mno, takový výblev při nedělním večeru
Ke sdílení byl stvořen Facebook, nicméně sdílení bylo "vynalezeno" už dávno.
Bytosti, které cosi sdílejí, bývají si tímto blízké.
Míra sdíleného je uměrná pevnosti vztahu .. tak to vidím já.
Čím víc toho sdílejí, tím víc jsou přáteli ... přátelé často stávají se milenci, manželi.
Ne vždy to vyjde. Mám za sebou manželství, kdy jsme vlastně my dva mezi sebou nesdíleli nic, pořídili jsme si spolu děti, což není málo. Už jsme rozvedeni. Obě děti jsou dnes bytostmi, vedoucími si svůj samostatný život dle svých představ.
Syn žije, jak sám říká, šťastný život se svou přítelkyní na jihu Čech, dcera je mladá manželka a maminka, která se rozhodla, že svou matku (tedy mne) ve svém životě nejen nepotřebuje, ale nechce.
Pokrevní příbuzenstvo nemusí nutně spolu něco sdílet ... prostě příbuzné si nevybíráme, že ... šla jsem dlouho bolestivým údolím ... a poznala jsem, že pokrevní příbuzní nemusí být nutně zrovna lidmi blízkými, a jsem ráda, že existuje FB, kde mohu udržovat kontakt s lidmi mně blízkými (i když u některých to zatím jen tuším).
Nějaká pointa ? No právě to ... je moc fajn, že přes FB můžu být aspoň nitkou být spojena s někým, kdo je mi milý, koho si vážím, s kým něco sdílím. Osobní kontakt je ovšem nenahraditelný, proto sdílejme nadále i osobně, nejen virtuálně.
Mno, takový výblev při nedělním večeru
sobota 12. listopadu 2016
Už není ???
Leonard Cohen ... je mrtev. Jeho dílo zůstává.
Tak to asi je.
Jsme, konáme, pak přijde konec.
Co konáme, proč to konáme ...
Pro sebe ?
Jednoznačně ...
Nám to dělá radost, jestli si z toho někdo něco vezme, je na něm
Tož, Hallelujah ...
Tak to asi je.
Jsme, konáme, pak přijde konec.
Co konáme, proč to konáme ...
Pro sebe ?
Jednoznačně ...
Nám to dělá radost, jestli si z toho někdo něco vezme, je na něm
Tož, Hallelujah ...
sobota 15. října 2016
Co máš teď na sobě ?
Tu větu znám zejména z filmů, kde je demonstrován sex po telefonu za prachy, nebo když mají osoby sobě blízké k sobě dočasně zeměpisně daleko. Upřímně - moc tomu nerozumím, kdykoliv jsem měla ke svému milovanému zeměpisně daleko, bylo mi fuk, co má na sobě, vzrušilo mě samotné zazvonění telefonu, když mi zavolal (jasně, měla jsem na něj nastavenou speciální melodii :) ), a poté jeho hlas. Jestli měl jeho hlas tepláky nebo smoking, mi bylo jedno. Nikdy mě nenapadlo zeptat se, co má na sobě, a kupodivu, ani jeho. Jak znám mužské pokolení, koukají každý obal rychle nebo pomalu (dle nátury) servat, a chápu, že je efektnější servat krajkové prádlo, než modrý tepláky s gumičkama ... i když, co já vím ... taková ohnutá baba v teplákách, nakládajíc uhlí do kamen , může být také vzrušuící, když je to ta milovaná osoba.
Prozradím, že jsem kdysi vyslyšela přání mého milovaného, abych si příště na sebe vzala něco, co by na mně mohl rozervat ... he ... A já jsem přání splnila, a on to nakonec vzdal, že je to přeci jen škoda ... mno, spořivý inženýr ekonom :D
Takže všichni zůstali vcelku, dál nic nepovim.
A to celý tu povídám jen proto, že jsem včera hovořila s kamarádkou Olinkou po telefonu o všem možným, a u toho tak na sebe koukám, jak jsem vymóděná, a říkám jí to do telefonu, že kdyby se mě zeptala "co máš na sobě ?", slyšela by: "Mám na sobě svoje starý letní bavlněný gatě, kterým jsem u kolen utrhla nohavice, tak z toho visej nítě, mám na sobě starý triko tvýho manžela, který jsi mi věnovala asi před 15 lety, přes to teplou košili svýho bývalýho chlapa, na nohou kytičkovaný ponožky (teplý jsou, no a co ???) a gumový pantofle s tečkama od barvy, jak jsem minulý týden malovala koupelnu." Prostě jsem chtěla ještě řemeslničit a pak to nějak usnulo, a už jsem se nepřevlíkla. Do postele tedy jo, to jo.
Pokud z toho má něco plynout, tak to, že když s někým telefonujete, je asi lepší neptat se, co má ten na druhým konci "drátu" na sobě (je, doufám, jasný, že teď nemám na mysli hovory obchodní), protože, pokud hovor není domluven předem s tím, že bude erotika a oba se na to připravíte, nečekejte, že vám váš partner v hovoru řekne něco extra vzrušivého .. anebo počítejte s tím, že vám lže, toť tak .. ostatně lež se dnes považuje a standard, tak třeba vám to vyhovuje ... mně ne.
Prozradím, že jsem kdysi vyslyšela přání mého milovaného, abych si příště na sebe vzala něco, co by na mně mohl rozervat ... he ... A já jsem přání splnila, a on to nakonec vzdal, že je to přeci jen škoda ... mno, spořivý inženýr ekonom :D
Takže všichni zůstali vcelku, dál nic nepovim.
A to celý tu povídám jen proto, že jsem včera hovořila s kamarádkou Olinkou po telefonu o všem možným, a u toho tak na sebe koukám, jak jsem vymóděná, a říkám jí to do telefonu, že kdyby se mě zeptala "co máš na sobě ?", slyšela by: "Mám na sobě svoje starý letní bavlněný gatě, kterým jsem u kolen utrhla nohavice, tak z toho visej nítě, mám na sobě starý triko tvýho manžela, který jsi mi věnovala asi před 15 lety, přes to teplou košili svýho bývalýho chlapa, na nohou kytičkovaný ponožky (teplý jsou, no a co ???) a gumový pantofle s tečkama od barvy, jak jsem minulý týden malovala koupelnu." Prostě jsem chtěla ještě řemeslničit a pak to nějak usnulo, a už jsem se nepřevlíkla. Do postele tedy jo, to jo.
Pokud z toho má něco plynout, tak to, že když s někým telefonujete, je asi lepší neptat se, co má ten na druhým konci "drátu" na sobě (je, doufám, jasný, že teď nemám na mysli hovory obchodní), protože, pokud hovor není domluven předem s tím, že bude erotika a oba se na to připravíte, nečekejte, že vám váš partner v hovoru řekne něco extra vzrušivého .. anebo počítejte s tím, že vám lže, toť tak .. ostatně lež se dnes považuje a standard, tak třeba vám to vyhovuje ... mně ne.
pátek 2. září 2016
Prkéčko
Prkéčko je užitečná věc ... nevíte, k čemu ? K čemukoliv. Včera jsem zašla do obchodu "se vším" zakoupit taková udělátka, aby se mi úspěšně zasouvala dvířka do bývalé komínové zdi, kde vznikla malá komůrka na odložené věci. Mno,vše byl předtím pečlivě změřeno a přesto nastala v obchodě vemi rozpačitá chvilka. Prostě hotová udělátka do změřených parametrů nepasují ideálně. No, co, tak "setoveme", a "paksetododělá". Vyšlo to, ale pouze s pomocí "prkéček" .. pořád nevíte, co jsou to prkéčka ? Můj děda to schovával "kdybysetohodilo" ... byla toho plná kůlna, a nikdy se to nehodilo, ale když se to jednou za čas vyhodilo, tak druhej den to chybělo. Opatrujte tedy prkéčka, jsou potřeba, ale ... VAGÓN JICH NEPOTŘEBUJETE !!!
čtvrtek 21. července 2016
Džíny ... vole ... ?
Po mnoha letech jsem se rozhodla, že bych měla mít nějaký svoje vlastní nový džíny ... ne odložený, ne darovaný, ne k přešití, ne k přežití. Modrou v šatníku jinak nemívám, ale přece jen džínová modrá je jiná ... a každopádně dobrá. Je to taková univerzální věc, ke který se hodí všechno a v době pružných vláken je i pohodlná, i když vám obepíná špek, když si sednete.
Mno, tak jsem si řekla, že využiju právě probíhajících "MEGA" "HYPER" "ŠOK" "KRACH" "POUZE" "AŽ %" "ZEJTRABUDEPOZDĚ" "LÉTOJEVPRDELI" a jim podobných akcí.
Mám teď u domova blízko jedno větší nákupní centrum. Jdu do něj obvykle hlavě proto, že tam je obchod s potravinami (v tom největším suterénu, jakej tam maj, takže musíte nutně projít kolem všech skleněnejch obchodů a několika bazénků s vodotryskama).
Od vchodu už chci zase hned ven, ale přemůžu se a vlezu do toho prostoru, kde je ke koupi naprosto všechno, je tam dostatek lidí a KRAVÁL ! Z každého prodejního akvárka se line jiná muzika (je to jen na první poslech, všude hrajou v podstatě to stejný) ... "tuciny tuc", někde dokonce "tucinky cinky", případně "tuctuctuc", vyjímečně i "uuuuucccttt" (ploužák) ... Po "tucajda" nebo "cajdádá tuc tutuc tuctuc" ani památky ...
Jdu slepě po číslech ... kde jsou v páru s procenty nejvyšších hodnot, tam lezu.
Kde maj džíny ? ... říkám si ... všude ! Jaký to ráj pro děvče, kdysi stávající na džíny fronty u Tuzexu !
Po bližším ohledání zjišťuju, že všechny gatě nejsou džíny, že jsou to džegíny, slimy, perfectfity a další sprosťárny ... ruce zkušeného textilního hraboše neoblafnou ... všechno je to ušitý ze žvejkačky, fuj ... no, ale přece jen, sleva je sleva a nějakej ten modrej hadr bych ráda ... vybírám pár kousků a vleču je do kabinky (je docela fajn, že moje velikost už není na konci řady, a že ji vůbec mají).
Zkouším tedy střihy, barvy, délky, šířky ... NESNÁŠÍM ZKUŠEBNÍ KABINKY .. jsou malý, je tam horko, mají tam tlustě ukazující zrcadla, A FURT TAM NAKUKUJOU LIDI !
Navlíkám jeden hadr za druhým ... teda ... nasoukat se do "džegín" je asi něco, jako když lezete do neoprénu. U jedněch mě přepadla panika, že se budu muset vystříhat, tudíž si je asi i koupit. Fuj, naštěstí jsem je ze sebe oloupala vcelku.
Postupně jsem kroutila hlavou nad tím, jak můžou todlecto takhle fušersky sešít .. proč maj zlatej knoflík a stříbrnej zip ... proč jim z toho lezou nítě ... jak je možný, že udělaj na bytelnou slovanskou zadnici kapsičky, že se tam vejde akorát tak žeton do vozejčku. Fakt drsnej pohled, ale moje gatě budou schovaný pod nějakou hazuku a kapsičky nikomu ukazovat nebudu. Měli by vědět, že když mají univerzální velikost kapsičky, tak na velikosti 40+ musej dávat kapsiček více - asi tak až čtyři na jednu půlku ...
Tohle se asi teprve na asijském kontinentu učí ...
Nakonec jedny modrý nohavice beru, platím, ostatní odkládám a zdrhám.
Uf ... díky, za každý přežitý nákup ... džíny jsem doma vystříhala z hromady papírků a šňůrek, a postupně jsem se dočetla, že jejich původní cena byla trojnásobná ... no tak tůdlenc, to byste ze mně nedostali ...
Trochu mi z toho je smutno, protože vidět ty TUNY hadrů, naprosto nerozlišitelnejch, jen tak podle malé cedulky, že tu výrobu zaplatil jinej řetězec, to je hotová noční můra.
Pak se divím, že většina lidí chodí uniformovaně oblečená.
Naštěstí vím, že je spousta originální módy za dostupný peníz .. jen to chce chodit jinudy .. LIDI, nelezte tolik do těch velkejch baráků ... běžte na vzduch, na jarmarky, sledujte galerie, autorské přelídky, dejte si s tím, kůrafix trochu práci .. fakt .. stojí to za to.
Ty džíny ... no ... ráda bych měla svý starý Mustangy nebo Rifle, nebo Pace, Lee ... nebo co jsem všechno tahala, a tak si musím trochu našetřit a holt zase koupit osvědčenou kvalitu ... u Tuzexu už naštěstí frontu stát nemusím ... a teď ... MAKAT holka ... a vy taky :)
Mno, tak jsem si řekla, že využiju právě probíhajících "MEGA" "HYPER" "ŠOK" "KRACH" "POUZE" "AŽ %" "ZEJTRABUDEPOZDĚ" "LÉTOJEVPRDELI" a jim podobných akcí.
Mám teď u domova blízko jedno větší nákupní centrum. Jdu do něj obvykle hlavě proto, že tam je obchod s potravinami (v tom největším suterénu, jakej tam maj, takže musíte nutně projít kolem všech skleněnejch obchodů a několika bazénků s vodotryskama).
Od vchodu už chci zase hned ven, ale přemůžu se a vlezu do toho prostoru, kde je ke koupi naprosto všechno, je tam dostatek lidí a KRAVÁL ! Z každého prodejního akvárka se line jiná muzika (je to jen na první poslech, všude hrajou v podstatě to stejný) ... "tuciny tuc", někde dokonce "tucinky cinky", případně "tuctuctuc", vyjímečně i "uuuuucccttt" (ploužák) ... Po "tucajda" nebo "cajdádá tuc tutuc tuctuc" ani památky ...
Jdu slepě po číslech ... kde jsou v páru s procenty nejvyšších hodnot, tam lezu.
Kde maj džíny ? ... říkám si ... všude ! Jaký to ráj pro děvče, kdysi stávající na džíny fronty u Tuzexu !
Po bližším ohledání zjišťuju, že všechny gatě nejsou džíny, že jsou to džegíny, slimy, perfectfity a další sprosťárny ... ruce zkušeného textilního hraboše neoblafnou ... všechno je to ušitý ze žvejkačky, fuj ... no, ale přece jen, sleva je sleva a nějakej ten modrej hadr bych ráda ... vybírám pár kousků a vleču je do kabinky (je docela fajn, že moje velikost už není na konci řady, a že ji vůbec mají).
Zkouším tedy střihy, barvy, délky, šířky ... NESNÁŠÍM ZKUŠEBNÍ KABINKY .. jsou malý, je tam horko, mají tam tlustě ukazující zrcadla, A FURT TAM NAKUKUJOU LIDI !
Navlíkám jeden hadr za druhým ... teda ... nasoukat se do "džegín" je asi něco, jako když lezete do neoprénu. U jedněch mě přepadla panika, že se budu muset vystříhat, tudíž si je asi i koupit. Fuj, naštěstí jsem je ze sebe oloupala vcelku.
Postupně jsem kroutila hlavou nad tím, jak můžou todlecto takhle fušersky sešít .. proč maj zlatej knoflík a stříbrnej zip ... proč jim z toho lezou nítě ... jak je možný, že udělaj na bytelnou slovanskou zadnici kapsičky, že se tam vejde akorát tak žeton do vozejčku. Fakt drsnej pohled, ale moje gatě budou schovaný pod nějakou hazuku a kapsičky nikomu ukazovat nebudu. Měli by vědět, že když mají univerzální velikost kapsičky, tak na velikosti 40+ musej dávat kapsiček více - asi tak až čtyři na jednu půlku ...
Tohle se asi teprve na asijském kontinentu učí ...
Nakonec jedny modrý nohavice beru, platím, ostatní odkládám a zdrhám.
Uf ... díky, za každý přežitý nákup ... džíny jsem doma vystříhala z hromady papírků a šňůrek, a postupně jsem se dočetla, že jejich původní cena byla trojnásobná ... no tak tůdlenc, to byste ze mně nedostali ...
Trochu mi z toho je smutno, protože vidět ty TUNY hadrů, naprosto nerozlišitelnejch, jen tak podle malé cedulky, že tu výrobu zaplatil jinej řetězec, to je hotová noční můra.
Pak se divím, že většina lidí chodí uniformovaně oblečená.
Naštěstí vím, že je spousta originální módy za dostupný peníz .. jen to chce chodit jinudy .. LIDI, nelezte tolik do těch velkejch baráků ... běžte na vzduch, na jarmarky, sledujte galerie, autorské přelídky, dejte si s tím, kůrafix trochu práci .. fakt .. stojí to za to.
Ty džíny ... no ... ráda bych měla svý starý Mustangy nebo Rifle, nebo Pace, Lee ... nebo co jsem všechno tahala, a tak si musím trochu našetřit a holt zase koupit osvědčenou kvalitu ... u Tuzexu už naštěstí frontu stát nemusím ... a teď ... MAKAT holka ... a vy taky :)
Překládka domácího telefónku
Dotaz mé milé ... snad ... přítelkyně básnířky, a vášnivé matematičky Moniky S., mne dokopal k tomu, že jsem svůj výlev z FB přetáhla i sem ... že prej "Zkusila jsi někdy psát povídky ?"
No, tak si to sem šoupnu jako zárodek možné budoucí knihy povídek
Rady a porady pro demontáž a montáž domácího telefonu:
Pokud se rozhodnete, že sluchátko domácího telefonu (to je takový to kecátko, když na vás před domem někdo zazvoní, vy na něj zařvete "Kdo je tam?!" a von řekne "tady je poštovní donašeč ... "nebo něco podobnýho), prostě když to sluchátko nechcete mít v obýváku, tak jak na to, abyste ho přepojili třeba do předsíně.
To si ho opatrně rozmontujete a přemýšlíte, jestli vás to kopne, když sáhnete na drát .. nekopne ... pak to vyfotíte, jak jsou ty dráty pospojovaný, abyste to zodpovědně zase zapojili, až sluchátko přiděláte v předsíni. Sluchátko hezky uložíte stranou, aby se nic nevysypalo. Mno, pak zjistíte, že jsou dráty na zdi tak NESKUTEČNĚ ZAPATLANÝ barvou, že nejdou od sebe vzájemně, ani ode zdi. Nejdřív se to snažíte oloupat, abyste nepoškodili dráty ani zeď ... následně páčíte dlátem, šroubovákem, rydlem .. ze zdi odskakují kusy omítky ... drát povoluje i s úchytkami. Ne tak barva, ta na drátech, úchytkách i zdi stále drží. Pak se snažíte protáhnout dráty zdí směrem do předsíně. Kvůli barvě (úchytky - nejste blbec - jste předtím sundali) nejdou ... nejdou ... nejdou ... táhnete, tlačíte (tlačit do drátu je fakt blbost) ... jdete na toaletu ... posléze opět táhnete a dráty furt nejdou ... rychle najdete kleště a s dráty uděláte rychlý konec .... přichází úleva .. nikdo se nedozvoní ... pošťák ... ani donašeč ... uf ... do doby, než se kouknete pod lišty v předsíni, kudy .. u jóviše ... ty zasr... dráty vedou, abyste je na konci rozčvaňhali a zapojili dle fotografie do toho blbýho sluchátka ... a měli hezky, jako většina spořádaných občanů, ten votravnej telefónek v předsíni ...
No, tak si to sem šoupnu jako zárodek možné budoucí knihy povídek
Rady a porady pro demontáž a montáž domácího telefonu:
Pokud se rozhodnete, že sluchátko domácího telefonu (to je takový to kecátko, když na vás před domem někdo zazvoní, vy na něj zařvete "Kdo je tam?!" a von řekne "tady je poštovní donašeč ... "nebo něco podobnýho), prostě když to sluchátko nechcete mít v obýváku, tak jak na to, abyste ho přepojili třeba do předsíně.
To si ho opatrně rozmontujete a přemýšlíte, jestli vás to kopne, když sáhnete na drát .. nekopne ... pak to vyfotíte, jak jsou ty dráty pospojovaný, abyste to zodpovědně zase zapojili, až sluchátko přiděláte v předsíni. Sluchátko hezky uložíte stranou, aby se nic nevysypalo. Mno, pak zjistíte, že jsou dráty na zdi tak NESKUTEČNĚ ZAPATLANÝ barvou, že nejdou od sebe vzájemně, ani ode zdi. Nejdřív se to snažíte oloupat, abyste nepoškodili dráty ani zeď ... následně páčíte dlátem, šroubovákem, rydlem .. ze zdi odskakují kusy omítky ... drát povoluje i s úchytkami. Ne tak barva, ta na drátech, úchytkách i zdi stále drží. Pak se snažíte protáhnout dráty zdí směrem do předsíně. Kvůli barvě (úchytky - nejste blbec - jste předtím sundali) nejdou ... nejdou ... nejdou ... táhnete, tlačíte (tlačit do drátu je fakt blbost) ... jdete na toaletu ... posléze opět táhnete a dráty furt nejdou ... rychle najdete kleště a s dráty uděláte rychlý konec .... přichází úleva .. nikdo se nedozvoní ... pošťák ... ani donašeč ... uf ... do doby, než se kouknete pod lišty v předsíni, kudy .. u jóviše ... ty zasr... dráty vedou, abyste je na konci rozčvaňhali a zapojili dle fotografie do toho blbýho sluchátka ... a měli hezky, jako většina spořádaných občanů, ten votravnej telefónek v předsíni ...
pátek 8. července 2016
Z doupěte překupníka s banány
Užívám si nové bydlo teprve pár dnů. Nějaký čas žiju s krabicemi "banánovkami" a už jsem si na tu modrožlutobílou partu zvykla. Mám je očíslované ... dobrý ... mám napsanej seznam, co v který je (ne tedy do detailu, musím si uvědomovat, že jsem pravděpodobně k pekáči na husu přibalila fusekle a žárovky) ... dobrý ... Přesto hledám ... to není dobrý ... zatím nemám misky ... svůj oblíbený keramický snídaňový hrnek ... nevím, kde je talíř z mikrovlnky .. nevadí, ošálila jsem tu točící se věcičku plastovou pokličkou a jídlo ohřívám neotáčivě.
Nové bydlo mě baví, jsem tu svou paní, i když trochu zmatenou ... do pokoje "se sajrajtem" vběhnu bosa, pak si tam nazuju pantofle a zase to letím roznést do "čistého" pokoje. Je to fuk, pak "se " to umeje. Kde jsou boty ??? No přeci v koupelně ... hned vedle vysavače.
Šminky ? Tam, co leží kladivo a cement ... jen se nesplést.
Oblečení ? Co se zrovna najde, společný znak = všechno zmačkaný ... všude tvrdím, že znalec pozná, že zmačkaný to prostě MÁ BEJT .
Šperky a doplňky "zajímavě" kombinuji a tvrdím, že se to tak letos v Paříži nosí.
Klíčů jsem dostala, že si připadám jako kastelán z Konopiště ... nemám ještě všechny vyzkoušený ... sklep, ten jo, ale na půdičce jsem ještě nebyla, a ani nevím, jestli tu nějaká je ... střecha vypadá placatá.
Nevím, která schránka je moje, klíč pasuje ke všem ... musím se zeptat sousedů, kam si můžu vrazit jmenovku. K čemu jsou zbývající klíče, a klíčíčky (bez brejlí je skoro nevidím) budu ráda zjišťovat časem, třeba jeden z nich patří ke klubovně nějakých "Rychlých šípů" z Pankráce ... těším se, až potkám místní "Haha Bimbi".
V bytě samém jsem vytvořila systém tunelů z banánových krabic, průlezy jsou nastaveny tak, aby se i najedená osoba mé velikosti snadno protáhla ... zejména na záchod. Geniální na tom je, že ze záchoda je vždy jistota, že se protáhne zpět.
"TABU" místy jsou zde postel, lednice, stůl s počítačem, pod kterým netrpělivě čekají šicí stroje - zatím se fakt nevejdou). Nooo, a taky občas TV, protože na mě mluví, když chci společnost, ale často ji vypnu a radši zírám "do světa" skrzevá FB.
Dnes jsem si dopřála klidu s vínem z Moravy, abych nabrala sílu před zítřejším penetrováním a následným malováním. Práce tu bude ještě fakt dost, konečně snad vybuduji příbyek, který bude domovem ... ateliérem ... zázemím ... sama ... dosavadní souputníci nevydrželi ... jeden zdrhnul ... prej .. nevím důvod ... druhej si vzal život .. to je složitější ... byl nemocnej ...
Možná jsem náročná ... tak teď ... ukaž, co umíš, Heluli, když jsi tak chytrá :).
Těším se, že tu strávím čas, kdy "dobuduji" sama sebe, protože jsem pořád ustupovala jiným, a nechápala jsem, že stálá priorita jsem já sama. HOWGH
A zde pohled do "ložnice" (kostičky v popředí nejsou dlažba, ale bedna s nářadím) ...
... v pozadí kýbl
Zde je "šatna" opět ve stylovém banánovém provedení (a bacha, kopyrajt na banánovej nábytek je můj, paletám už odzvonilo)
Nové bydlo mě baví, jsem tu svou paní, i když trochu zmatenou ... do pokoje "se sajrajtem" vběhnu bosa, pak si tam nazuju pantofle a zase to letím roznést do "čistého" pokoje. Je to fuk, pak "se " to umeje. Kde jsou boty ??? No přeci v koupelně ... hned vedle vysavače.
Šminky ? Tam, co leží kladivo a cement ... jen se nesplést.
Oblečení ? Co se zrovna najde, společný znak = všechno zmačkaný ... všude tvrdím, že znalec pozná, že zmačkaný to prostě MÁ BEJT .
Šperky a doplňky "zajímavě" kombinuji a tvrdím, že se to tak letos v Paříži nosí.
Klíčů jsem dostala, že si připadám jako kastelán z Konopiště ... nemám ještě všechny vyzkoušený ... sklep, ten jo, ale na půdičce jsem ještě nebyla, a ani nevím, jestli tu nějaká je ... střecha vypadá placatá.
Nevím, která schránka je moje, klíč pasuje ke všem ... musím se zeptat sousedů, kam si můžu vrazit jmenovku. K čemu jsou zbývající klíče, a klíčíčky (bez brejlí je skoro nevidím) budu ráda zjišťovat časem, třeba jeden z nich patří ke klubovně nějakých "Rychlých šípů" z Pankráce ... těším se, až potkám místní "Haha Bimbi".
V bytě samém jsem vytvořila systém tunelů z banánových krabic, průlezy jsou nastaveny tak, aby se i najedená osoba mé velikosti snadno protáhla ... zejména na záchod. Geniální na tom je, že ze záchoda je vždy jistota, že se protáhne zpět.
"TABU" místy jsou zde postel, lednice, stůl s počítačem, pod kterým netrpělivě čekají šicí stroje - zatím se fakt nevejdou). Nooo, a taky občas TV, protože na mě mluví, když chci společnost, ale často ji vypnu a radši zírám "do světa" skrzevá FB.
Dnes jsem si dopřála klidu s vínem z Moravy, abych nabrala sílu před zítřejším penetrováním a následným malováním. Práce tu bude ještě fakt dost, konečně snad vybuduji příbyek, který bude domovem ... ateliérem ... zázemím ... sama ... dosavadní souputníci nevydrželi ... jeden zdrhnul ... prej .. nevím důvod ... druhej si vzal život .. to je složitější ... byl nemocnej ...
Možná jsem náročná ... tak teď ... ukaž, co umíš, Heluli, když jsi tak chytrá :).
Těším se, že tu strávím čas, kdy "dobuduji" sama sebe, protože jsem pořád ustupovala jiným, a nechápala jsem, že stálá priorita jsem já sama. HOWGH
A zde pohled do "ložnice" (kostičky v popředí nejsou dlažba, ale bedna s nářadím) ...
... v pozadí kýbl
Zde je "šatna" opět ve stylovém banánovém provedení (a bacha, kopyrajt na banánovej nábytek je můj, paletám už odzvonilo)
Tunel ke koupelně jsem nazvala slovy klasika "Sugestivní zatáčka ke strašidlu" V noci i ve dne jsem to testovala, a žádný strašidlo tam není ... vyjma toho v zrcadle v koupelně.
Pozn. autora - ty bedny, který strkáte až tam nahoru, je dobrý vybrat lehký :)
Každá žena mám mít své místo na zkrášlování: zde je vdět, že vše nutné tam je .... taštičky s píčovinama, banánovky, zrcátko a růžový uši. A něco pod nohy, když se baba válí v křesle.
Tak jsem si zase slovně zaexhibovala a je mi báječně. A esli jste to někdo čet a zasmál se, patří Ti velký dík. A esli ne, nevadí, myslím, že k zamyšlení je toho tam taky dost.
Hledím teď do budoucna beze strachu, protože co se má stát se stane, bez ohledu na to, co chci ... nebo je to jinak ... stane se to, co chci ? Zažila jsem mnoho nepříjemného, co jsem si nepřála a taky mnoho příjemného, co jsem nečekala.
Prostě Life is beautiful ... no more, no less.
I'm very pleased to playing with you
neděle 24. dubna 2016
Taková nedělní vopičárna
Jedu si takhle s vozejčkem po obchodě, rozhodnuta nakoupit co nejlevněji a zároveň nejchutněji. Využila jsem i akce "nedělní jackpot", které se normálně vyhýbám, bojíc se, že budu ušlapána spořivým davem. U lahůdkářského pultu upoutalo mou pozornost cosi, co se tváří jako eidam, a taky to tak voní, i když ta cena je podezřele nízká ... snad to tedy bude aspoň nějakej příbuznej od sejra. Po krátkém jednání u lahůdkářského pultu najednou koukám .... můj nákupní vozejk v čudu !!! Von mi ho někdo sebral ! I s mým Manfredem (taška na kolečkách) ... no toto ! Běžím po obchodě se sejrovou kostkou, koukám mezi regály, za sebe, před sebe, oběhnu dokonce i kolem pokladen ven a zase dovnitř (nehledat tašku a se sejrem v ruce vyběhnout ven, nikdo nic neví a ze mne se stane sejrovej zločinec).
Vběhnu zase vchodem do obchodu a hele ! Vidím ho ! Vozejk i s Manfredem trčí u koše se zlevněnou zeleninou a ovocem. Uf. Popadnu ho a jedu zase kolečko kolem lahůdkového pultu ... co nevidím .. u pultu stojí vozejk vrchovatě naložený zlevněnými banány. Mno, tak a je tu záchvat smíchu, i paní prodavačka se chytá za břicho. Já, vůl, jsem předtím omylem popadla a posléze táhla krámem ten vozejk s asi dvaceti kilama banánů, a nevšimla jsem si toho. U kasy bych si snad všimla, že mám vitamínů pro celý oddělení opic v pražské ZOO, ale přece jen jsem byla ráda, že jsem na to přišla dřív ... u tej kasy by mě asi trefil šlak ... "vždy ve střehu", něco na tom asi bude, tak musím trénovat, nebo jednoho dne domů dotlačím paletu s moukou, ani nemrknu.
Vběhnu zase vchodem do obchodu a hele ! Vidím ho ! Vozejk i s Manfredem trčí u koše se zlevněnou zeleninou a ovocem. Uf. Popadnu ho a jedu zase kolečko kolem lahůdkového pultu ... co nevidím .. u pultu stojí vozejk vrchovatě naložený zlevněnými banány. Mno, tak a je tu záchvat smíchu, i paní prodavačka se chytá za břicho. Já, vůl, jsem předtím omylem popadla a posléze táhla krámem ten vozejk s asi dvaceti kilama banánů, a nevšimla jsem si toho. U kasy bych si snad všimla, že mám vitamínů pro celý oddělení opic v pražské ZOO, ale přece jen jsem byla ráda, že jsem na to přišla dřív ... u tej kasy by mě asi trefil šlak ... "vždy ve střehu", něco na tom asi bude, tak musím trénovat, nebo jednoho dne domů dotlačím paletu s moukou, ani nemrknu.
sobota 16. ledna 2016
Historka s ...
Dlouho se chystám napsat o svém setkání s ... je to jedna z mých nejkurioznějších historek ... Předesílám, což je důležité nejdřív vědět, že můj otec se léta zabýval statistikou ve sportu, zejména v oblasti lehké atletiky. Byl v době své největší aktivity uznávaným znalcem v oboru, ne-li tím nejuznávanějším. Prostě "lidi kolem atletiky" ho znali.
A teď toto se stalo ...
Báječný čas, přijede babička Běta z Ostravy ! Kouzelná babička ! Hurá ! Je mi tak něco okolo 10 - 12 lety, tuším ... prostě jsem ve věku, kdy mě rodiče pustili samotnou na hlavní nádraží v Praze, abych babičce šla naproti k vlaku. Tenkrát vlak z Ostravy jel dle jízdního řádu do Prahy asi 6 hodin, a nebylo nic zvláštního na tom, že míval klidně i dvě hodiny zpoždění. Tak se stalo i tenkrát. Natěšená jsem stála nad schodištěm ještě ve staré budově Wilsonova nádraží, odkud se měl vyhrnout dav lidí, včetně babičky Běty. Z ampliónu se však ozvalo, že vlak z Ostravy (vypraven z Žiliny či z kýho ďasa), bude opožděn. Ne o pět minut, ne o padesát, prostě ty dvě hodinky to asi byly.
A teď co ... čekání ... hrůůůza ... ale bez babičky domů nepojedu.
Čekajících bylo víc, a všichni řešili, co s dvěma hodinami času, kdy nestihnou zajet třeba do ZOO, nebo prohlédnout si pamětihodnosti Prahy ... Národní muzeum nedaleko, ale byla by snad urážka takové instituce, pobýt v ní jen hodinku a půl.
Mno, ani nevím, jesti jsem vůbec něco plánovala, ale počkat na babičku bylo prioritou. Dal se se mnou do řečí starší pán ... klasika ... Čekáš na někoho ? "Aha, na babičku Bětu ... z Ostravy. Já taky čekám na někoho z Ostravy. Ten vlak má ale velký zpoždění, co ... ?" "A jak se jmenuješ ?" " Helenka Víšková" ... "Znám nějakého Vladimíra Víška" ...... "To je můj tatínek !" "Přece tady nebudeš stát takovou dobu u schodů ... A co bys řekla tomu, že bychom spolu zašli na párek tady do restaurace?" "Jo, tak jo"
Seděli jsme v nádražní restauraci, pán byl hovorný, zábavný, prostě kouzelný ... mohla jsem na něm oči nechat a cpala jsem se párkem, zapíjela točenou limonádou. Podotýkám, že z domova jsem dávno byla vybaveně radami "S nikým cizím se nebav !" " S nikým cizím nikam nechoď !" "Od nikoho cizího si nic neber !".Takže ... jo, to jsem všechno věděla ... proto jsem se zakecala s cizím chlapem, šla jsem s ním do nádražní restaurace a nechala jsem si koupit párek ... normálka vole :).
Čas plynul, vlak nakonec dorazil a já vyzvedla babičku. S pánem jsme se rozloučili s tím, že se snad možná přes tatínka někdy uvidíme. Přiznávám, bylo mi fuk, jestli ho zase uvidím, pán byl sice zábavný, ale pro mne v tu chvíli byla důležitější babička.
Nicméně, ten hovorný, veselý a kouzelný pán mi na památku nakreslil obrázek, na kterém znázornil i svou ženu, která ho pronásleduje (jak on říkal) s oštěpem.
Tak už víte ? Jo, byl to on ... a ač jsem tenkrát z toho neměla rozum, jsem dnes ráda, že jsem se s ním setkala ... možná i někdy přes tátu ... později ... nevím .... tohle setkání je pro mne nejkouzelnější. A tak nyní mohu prozradit, že titulek k tomuto povídání by měl být "Historka s Ťopkem".
A teď toto se stalo ...
Báječný čas, přijede babička Běta z Ostravy ! Kouzelná babička ! Hurá ! Je mi tak něco okolo 10 - 12 lety, tuším ... prostě jsem ve věku, kdy mě rodiče pustili samotnou na hlavní nádraží v Praze, abych babičce šla naproti k vlaku. Tenkrát vlak z Ostravy jel dle jízdního řádu do Prahy asi 6 hodin, a nebylo nic zvláštního na tom, že míval klidně i dvě hodiny zpoždění. Tak se stalo i tenkrát. Natěšená jsem stála nad schodištěm ještě ve staré budově Wilsonova nádraží, odkud se měl vyhrnout dav lidí, včetně babičky Běty. Z ampliónu se však ozvalo, že vlak z Ostravy (vypraven z Žiliny či z kýho ďasa), bude opožděn. Ne o pět minut, ne o padesát, prostě ty dvě hodinky to asi byly.
A teď co ... čekání ... hrůůůza ... ale bez babičky domů nepojedu.
Čekajících bylo víc, a všichni řešili, co s dvěma hodinami času, kdy nestihnou zajet třeba do ZOO, nebo prohlédnout si pamětihodnosti Prahy ... Národní muzeum nedaleko, ale byla by snad urážka takové instituce, pobýt v ní jen hodinku a půl.
Mno, ani nevím, jesti jsem vůbec něco plánovala, ale počkat na babičku bylo prioritou. Dal se se mnou do řečí starší pán ... klasika ... Čekáš na někoho ? "Aha, na babičku Bětu ... z Ostravy. Já taky čekám na někoho z Ostravy. Ten vlak má ale velký zpoždění, co ... ?" "A jak se jmenuješ ?" " Helenka Víšková" ... "Znám nějakého Vladimíra Víška" ...... "To je můj tatínek !" "Přece tady nebudeš stát takovou dobu u schodů ... A co bys řekla tomu, že bychom spolu zašli na párek tady do restaurace?" "Jo, tak jo"
Seděli jsme v nádražní restauraci, pán byl hovorný, zábavný, prostě kouzelný ... mohla jsem na něm oči nechat a cpala jsem se párkem, zapíjela točenou limonádou. Podotýkám, že z domova jsem dávno byla vybaveně radami "S nikým cizím se nebav !" " S nikým cizím nikam nechoď !" "Od nikoho cizího si nic neber !".Takže ... jo, to jsem všechno věděla ... proto jsem se zakecala s cizím chlapem, šla jsem s ním do nádražní restaurace a nechala jsem si koupit párek ... normálka vole :).
Čas plynul, vlak nakonec dorazil a já vyzvedla babičku. S pánem jsme se rozloučili s tím, že se snad možná přes tatínka někdy uvidíme. Přiznávám, bylo mi fuk, jestli ho zase uvidím, pán byl sice zábavný, ale pro mne v tu chvíli byla důležitější babička.
Nicméně, ten hovorný, veselý a kouzelný pán mi na památku nakreslil obrázek, na kterém znázornil i svou ženu, která ho pronásleduje (jak on říkal) s oštěpem.
Tak už víte ? Jo, byl to on ... a ač jsem tenkrát z toho neměla rozum, jsem dnes ráda, že jsem se s ním setkala ... možná i někdy přes tátu ... později ... nevím .... tohle setkání je pro mne nejkouzelnější. A tak nyní mohu prozradit, že titulek k tomuto povídání by měl být "Historka s Ťopkem".
