PF 2017

A je to tu zase, jakoby to přicházelo čím dál rychleji ...
Každý příchod nového letopočtu ve mně vyvolá hloubání nad tou číslicí.
Tentokrát je to prvočíslo, která nemám moc ráda, připadají mi jaksi neuspořádaná ... nicméně na konci je sedmnáctka, která u mne má protekci. Logicky ... 17. jsem se totiž narodila.

Přesně před rokem jsem hleděla do dalšího roku skoro s hrůzou, protože tušení průseru bylo tak silné, že se skoro na zemi stát nedalo. Stalo se, už je to za mnou.

Nikdy není nic jen bílé a jen černé, a mně v průběhu uplynulého roku začaly do života vstupovat dobré bytosti, které mi pomohly z mého močálu vystoupit na pevnou půdu.
Zázraky se dějí, ale pomoc druhému by snad zázrakem být neměla.
Nemluvím o tom, udělat něco za druhého ... ale hodit mu lano, vytáhnout na břeh, a pak do něj strčit a říct:"A teď je to na tobě".
To úplně stačí.
A přesně tohle udělala jedna osoba, které neumím dost poděkovat, a tak se na ní občas zajdu usmát nebo oznámit nějakou děsně důležitou vtipnost, co jsem zase vyvedla.
Myslím, že rok 2017 by jí měl přinést nějaké to zásadní lidské štěstí, k tomu osobně budu držet palce, co mi kladivo dovolí.

A teď, co já s tím dalším rokem provedu ? Velmi jednoduchá věc - přesně to, co chci ...  s vědomím, že "ten nahoře" vždycky vymyslí něco, co si neplánuju, ale to on nám tak bude dělat vždycky, abychom my, lidstvo, nezpychli a neudělali ze světa smeťák. Umíme být totiž děsně namyšlení, když se nám pořád něco daří, pak nosíme nos nahoru a hrajeme si na pány tvorstva. Jenže to my nejsme, víte ? Zůstat na Zemi jen samí lidi, pěkně jeden vedle druhýho, tak jsme pěkně v pytli.

Tak myslím, že bych jako mohla vyrazit ... sebe mám pohromadě, jak už dlouho ne, do nůše jsem sbalila své odhodlání čelit nepříjemnostem, a vůli to příjemné si užít naplno, vlastně ne ... NAPLNO to bude :).
Nějaké ty touhy a přání a sny, ty mám v nůši pořád, a hodlám je taky pořádně provětrat.
A budu toho mít MOC :D.

Přátelé, přeju vám bezpečnou jízdu rokem 2017, pro jistotu u sebe mějte aspoň náplast, kdyby došlo k nějakému škrábanci, ale snad jich nebude příliš.

Zvedám číši na dny příští a připíjím na ně až do dna !

Vánoce u rodičů

Vánoce u rodičů jsou vždycky fajn ... jako malé děcko jsem zažívala opravdu hlučné svátky vánoční, byla jsem první vnouče pro dědečky a babičky z obou stran a proto se blblo na kvadrát. Sehnaly se všelijaké hračky (a to byla "tenkrát" fakt fuška, to se leccos dováželo v podprsence z NDR a tak), které vydávaly zvuky, a pak se to pustilo a ono to třískalo (opička s činelama), zvonilo (pejsek s rolničkou - dva štěky, jeden cink), buldozer, který svítil a vrčel, angličáky, vláčky (ale byla jsem vždycky holka, tak nevim ... nicméně s vláčky jsem se dost vyřádila), malý šicí stroj ...  mně pak dávali docela brzo spát a s tím vším blbli sami, ale nemyslete si, já to slyšela i přes ty zavřený dveře !!!

Pak se přehnaly další roky, přibyla sestra, strýc si pořídil taky děti, a sváteční sestavy a místa se podle toho měnily. Časem ubývali dědové i babičky :(.
Dnes jsou i moje děti dospělé a svátky vánoční tráví odděleně.
Letos jsem se tedy vrátila na Vánoce k rodičům (je jich přesila, mají větší byt, a kromě toho mě pozvali :) )
Minulý rok, dva, tři ... jsem žila v masovým strojku, a rozemleta na nudličky, jsem se začala teprve nedávno splácávat do karbanátku, který už snad přežije i to následné smažení.
Pro letošní rok jsem tudíž poprvé v životě úúúplně vynechala jakékoliv vánoční přípravy, nějaké jen drobné dárky jsem pořídila, cukroví ani vánočky nepekla, ryby nesháněla, salát nedělala ... takové divné poprvé, ale ušetřilo mi to síly, kterých zatím není do rezervy.
Pozvání rodičů jsem ráda přijala, při mém pracovním nasazení se teď málo vídáme, tak bude čas na nějaké to pobesedování.
Jela jsem na Štědrý den natěšena na klidné prožití svátků. Ony byly, to teda jo, ale  ...

"Ahoj mami, ahoj tati"
Táta: "Ty jsi přibrala viď ?"
"Padaj mi kalhoty, asi ne"
Máma: "Máš hlad ? Chceškafechcešvánočkuchcešcukrovímášhladchcešvánočku ?"
"Ne, dobrý, sundám si svetr ... jo, kafe si teda dám, spala jsem nevalně"
"Chceš malý kafevelkýkafesmlíkemchcešcukr?"
"Turka !" "Hořkýho !"
"Tenhle hrnek ?" "Jo"
Bum, hrnek letí na zem, přežil ... prásk ... dveře od skříně ...

"Vláďo, zavírej ty dveře ... potichu! Kam jdeš?"
"Jdu za klukama na jedno"
"Jen, aby !"

"A kdy chceš večeřet, Helenko ?"
"Mami, jak chcete vy, přizpůsobím se" "Tak v pět, půlpátýpůlšestýšestsedm ?"
"V půl pátý, to už budu mít hlad"
"Nebo v pět ?"
"V pět"

"Dáme si víno teď, nebo potom, chceš červený ?
Táta ti koupil bílý ... Nebo rovnou Cinzano ? "
"Dám si bílý"
"A nechceš červený ? Nebo to Cinzano ?"
"Chci bílý !"

Buch, skleničky se kutálejí po koberci ...  přežily ...

Polévka, kapr, dva druhy salátu, jeden se šunkou a majonézou, druhej bez
Máma:"Táta mi řek až letos, že mu to nikdy bez šunky a majonézy nechutnalo, tak jsem mu udělala zvlášť."
... rachot .... příbory skáčou po parketách ... "Asi to bude chtít umejt :("

Konečně u stolu
"Chceš ten salát s majonézou, nebo bez ?"
"Dej mi od každýho trochu"
"Chceš dvě porce kapra ?"
"Jedna stačí, dík, stejně si pak vezmu ještě jednu studenou"
Táta:"Ty máš jen jednu porci ?" "Jo" "Nechceš dvě?" "Ne, děkuju"
Táta:"Já si dám rovnou dvě"

Táta: "Líbo, to bylo moc dobrý, jdu si dát ještě jednu porci" ... "Jdu si dát ještě jednu porci" ... "Je to moc dobrý, jdu si dát ještě jednu ... a ještě trošku toho saláááátku" "Máme ještě polívku?"

Ano, nejsme zrovna rodina, kde se nažereme čicháním k bylinám ...

"Dáte si ještě Cinzano, nebo víno" "Helenko, ty si nedáš pivo ???" "Dáš si vínobílýčervenýtoCinzano ... to PIVO ?" "Vem si cukroví, je dobrý, nechceš vánočku ?" Uf :D

Následují pohádky v TV, na které se těšíme ... ale ...  maminka u toho mastí na tabletu karty, táta studuje nějaké tabulky, já na ntb nějakou nutnou práci ... každý si mele svou ... ale jsme spolu .. za chvíli se stejně zase kecá ... pohádky běží bez zvuku, to neva, známe je beztak nazpaměť.

"Jdu spát, jsem nějakej přežranej"
"Dobrou"

S mámou koukáme ještě dlouho, pak i ta jde spát ... snažím se usnout ... v TV běží noční ptákoviny ... TV vypínám ... usínám ... kéž by ...
"Helenko, spíš ?" "Skoro" "Tak dobrou noc, já jsem se přežral"

V noci bouchání, vrzání dveří, tupé i ostré rány ... šmejdění dvou párů nohou, rozsvěcení, zhasínání, hlášky typu "buď zticha, nebouchej dveřma, kde mám bačkoru ... ti ta hadička vypadla" (táta má doma dýchací přístroj, když je mu nejhůř) ... říkám si "Žijou, neřeším to, asi to je tu normální" Kdybych zaslechla paniku, vztyčím se a doběhnu na pomoc.

Ráno se budím relativně brzy ...
"Kuk ! Chceškafeksnídanivánočkucukrovíkaajetuještějednaporcekaprasalátsmajonézouibez"
"Díííík, kafe si dám, vánočku, jo ...  a můžu zůstat pod peřinou ?"

Tím to asi ukončím, bylo by to na dlouhý povídání, toto je asi desetina .. prostě o svátcích vánočních by měla být rodina pohromadě, ať jsou dva nebo dvacet, jeden by snad nikde být neměl, ale když už to jinak nejde, neměl by se cítit sám.

V  rodině jsem ta opravdová černá ovce, ale snad jedině rodiče jsou ti, kteří své děti neodvrhnou nikdy, i když navenek to někdy může vypadat všelijak, a o tom vím taky své, naše vztahy byly tak před rokem hodně podivný.

Nedávno jsem je sama sprdla, když se hádali o nezastrčenou židli u stolu, ať neblbnou, že jsem ráda, že je mám, a není mnoho mých vrstevníků, kteří mají oba rodiče, a ať se vyprdnou na pitomosti. Jenže tohle oni si stejně budou dělat po svým.
No prostě naplácat zadek by potřebovali.
Mám pocit, že bych už je měla nějak dozorovat, jak se jim blíží ta osmdesátka, začínají fakt dělat ptákoviny. Nutno podotknout, že oni si totéž myslí o mně. Někdy je tak pozoruju a přemýšlím, jak mi sestavili tu genetickou výbavu a mám pocit, že jsem chytla to nejlepší z nich obou ... a směju se jako kůň, prostě sobě, jim, osudu ...

Zpět k těm Vánocům ...
Bez ohledu na stanovené svátky je moc fajn, když se lidi sejdou jen proto,
že spolu chtějí být.
Přeju vám, abyste měli s kým chtít být ... a to je můj láskyplný rozkaz ♥

Zamilovat se ...

... kdo ví, jak "to" vypadá ...
... z dětství jsem se propracovala přes pubertu k tzv. dospělosti ... a pak to byl fakt fofr ... studium, mejdany, studium, studium, mejdan, mejdan, mejdan, stále více mejdanů.
Dělo se leccos a byla to "děsná sranda". Nějaké to vzdělání jsem taky stihla uzavřít.

Pak přišlo jakési "chození" s někým, a náhodou jeden z těch mejdanů úplně nevyšel bez následků. Tenkrát se to řešilo svatbou, a vcelku to nevypadalo, že by to byl problém.
No, a tak se nastoupilo do vláčku jménem rodina, děti, a to ostatní ... obě mé děti jsou dnes samostatné bytosti, dcera i syn. Jako matka to beru jako úspěch, byli vypuštěni do džungle, ve které si oni sami našli místo, které jim vyhovuje, a jsou šťastni ... doufám ...

... ale zpět k "lásce" ...
Po letech "rodinného soužití" manžel usoudil, že bude žít jinak, a odešel k jiné ženě.
Dobrá, to se stává ... kdysi jsem mu řekla, že by to bylo moc fajn, zamilovat se zase znova do sebe (při té rutině se to celé jaksi vytratilo a bylo to na pendrek) ... na druhé straně jsem viděla jen prázdný výraz ... a tenkrát mi to asi došlo, ale rodinu jsem kvůli tomu nebourala. Znova se zamilovat v manželství je asi dost vzácný.

Když manžel zdrhnul, cítila jsem prázdnotu, jsem sice jedinec, který se se sebou nenudí, ale zároveň potřebuje blízkou duši, a tak jsem si řekla, že dám světu vědět, že jsem volná. Seznamka ... to nebudu fakt rozpatlávat, tam je láska velmi vzácný artikl, ale zkusit se to musí, nebo nemusí, ale je to jedna z možností, jak navázat vztah ... tedy nejdřív kontakt.

Po pár měsících zpráva na Skype:"Hele, jsi to ty ? Tady Daniel" ... spolužák z gymplu. Inteligentní chlap, už jen po telefonu to bylo fajn ... kdysi jsme si už byli blízcí, a tak, přesto, že jsem věděla, že se nemůžu vrhat na prvního, který mi vyjádří své sympatie, jsem se prostě zamilovala ... už jsme spolu prostě kdysi cosi měli, a bylo to TAK přirozené.

Báječné dva roky pocitu, že to je prostě super ... skončilo to jeho sebevraždou, a tak jsem ho vyprovodila i na jeho poslední cestu a pro mne to byla nakonec obrovská úleva. Dost se toho předtím v našem vztahu změnilo - deprese, chlast, záchranka, Policie, násilí, řev, pláč ... a ta touha po lásce u mne skomírala a chtěla žít.

Touha zamilovat se je ve mně pořád, věřím na to, že lidi spolu nemusí denně být, a mohou pěstovat lásku, mohou si vážit jeden druhého, že si mohou povídat hodiny, že si mohou jen tak vede sebe usnout ... nebo v sobě ... jsem samá sranda, ale moje duše často pláče, a taky ví, že láska není dar pro každýho ... a taky nějaká opatrnost tu musí být.

Vím, že láska existuje a nebojím se zamilovat se, vlastně to vyhlížím každý den ... život je fakt krátkej. Jen ta cesta za tím je pro každýho jiná. A já neberu všechno, co se mi vnutí pod nohy. Jsem prostě vybíravá, a vědět, že na světě existuje byť jen jeden člověk, se kterým by se mi líbilo sdílet to podstatné, to je báječný pocit.

Momentálně děkuji jednomu člověku, který ve mně ten pocit, že snad by láska mohla být, podporuje, a i kdyby to nebylo zrovna to třeskutě vesmírné jiskření, díky za přátelství, protože to je vždycky pro vznik lásky nutné ♥

PS - a jen takové varování pro prudily, láska je fakt něco jinýho než sex. Sex je na každým rohu, lásku si sakra musíte odpracovat. A já jsem teda fakt dříč, tak věřím, že si lásku zasloužím. Prostě se zamiluju a bude ...

Na poČtě

"Máš čas před polednem ?"
"Jo"
"Zajdem na tu poštu ... "
"Jo"

Jdeme. U vchodu mašinka na lístečky ... přes ní papír "Mimo provoz"
Hrneme se do haly, kde chceme do fronty, ale všichni se poflakují po hale a v ruce mají lístečky ... ??? ...
U vchodu je totiž ještě jedna mašinka, která je v provozu, všichni to věděli.

Tak zpět - na seznamu na druhé mašince hledáme "Czech point".
Na seznamu není, propadáme panice ... ale no joooo, voni to přejmenovali na něco jako "asistované místo výkonu veřejné správy". Tak tam my chceme ...
Tak jo, bzzzz, vyjel lísteček ...  a něm ŽÁDNÝ číslo !!! ???

"Máš brejle ?" "Jo" "Já taky"
Voba jsme měli brejle, ale nevěřili jsme pak vlastním brejlím. Na lístečku stálo "Tato služba je poskytována bez nutnosti použít vyvolávací systém, budete obslouženi u přepážky číslo 101". Chápete to ? Mají mašinku na lístečky, která vám vytiskne lísteček s informací o tom, že lísteček nepotřebujete ??? ... mno ...

Tak se valíme k přepážce 101 ... 7, 12, 18 ... tušíme zradu ...
Přepážku 101 voni tu nemaj !!! Díváme se po sobě lehce zmateně a oba přemýšlíme o tom, co se nám to zase zdá za kravinu.

Naštěstí si všimneme povědomého loga vzááádu v chodbičce na nenápadných dveřích, a jdem k přepážce ...
"Pane, představte si, co se nám stalo ... " vyprávíme lístečkovou lapálii ...
"No to jste ještě dobrý, představte si, že sem kolikrát někdo přijde a má v ruce těchhle lístečků 5, než mu to dojde"

A je to tu, já si sedám, kamarád se kroutí smíchy a pán za přepážkou stěží ovládá pero.

A pak už to vážně nešlo ...
"Máte občanku ?" "Už mi ji dali"
"Sem se mi podepište"
"Koukejte se, jak se podepisuju, nebo to nebude korektní ! No vážně, si za to platím"
"Ještě jednou se stejně podepište sem" "To nikdy netrefim"

Hotovo, jdeme ven.
Kamarád lakonicky povzdechne: "Já bych to nazval 'Dva idioti na poště' "

No, a bylo hotovo, prochechtali jsme se ke vchodu.
Tam zahlédnu sousedku, dámu v letech, která tu za zdí občas musí snášet to mé klepotání.
"Dobrý den"
"Dobrý den ... jé, to jste vy, já vás nepoznala, vy jste dneska nějaká maskovaná"
Radši se neptám, a zdrhám ... bych tu paní mohla k tomu všemu ještě poprskat.

Mno, a takhle my si tu žijem, na malým vršíčku, chodíme si tam a zpět, a smějeme se jako blázni, a hned je ten život zase příjemnější.

Něco málo o štěstí

... na mušku zlatou teď zapomeňte.

Pocit štěstí u mne vychází naprosto jasně z naděje, a ta, jak je známo, umírá poslední. Protože patřím mezi tvory, kteří to fakt nevzdávají, a naději berou jako stabilní veličinu, mohlo by se zdát, že tedy žiju v neustálém štěstí ... HOVNO ... žiju mezi "musí být, abych přežila" a "chci, protože mě baví" a k tomu světelné kvantum.

A co jako ??? Jak málo ke štěstí stačí, vím, ale jak to navočkovat ostatním, kteří tápou ? To tedy fakt nevím ... A ráda bych jim nějaký návod podsunula. Lidi jsou teď fakt dost nasraný ... proč, to tuším a rozmatlávat to nebudu ...

Když se někdy nachomejtnu (a nevyhledávám to !!!) k nějaké debatě o politice, politicích a jiných vycpaných panákách, tak se mi nejen zvedá kufr, ale i mi na něm zreznou zámky. Tudíž odcházím ...

Jak mám tu naši malou zemi teda zachránit : Hovnajs, nijak ! A planeta ? Ta se mi vymyká zcela ...

Někdy vloooni jsem pochopila, že pro svět bude nejlepší (a bude tak šťastný), když budu taková, jaká jsem, se svými všemi pocity, názory a vášněmi ... a nebudu se nad rámec tohoto o nic snažit ... tak jej tak nějaký čas spoluutvářím ... totiž, jo, abyste věděli. Jen svou existencí ... a vono to funguje !

"Jen tak" být totiž není o flákání, je to o vyzařování toho , co ve vás je, a přispívá to k bezpečnému otáčení zeměkoule.

A co teď ??? Jen, že v tom hodlám pokračovat, pocit štěstí si chci držet, jak to jen půjde, protože tak umím nejvíc dávat ... a vždycky tu bude někdo, kdo potřebuje brát ... jo, a tyvole, na lásku bych málem zapomněla, ale lidi to slovo už taky dokázali pokurvit ... jo, na lásku já věřím pořád, snad se pro mne někde nějaká už taky, kurvafix, vyklube.

Sprostá jsem, jo ? JO ! Takhle v neděli je to u mne obvyklé ... simpěkně paní radová

Bulím

Bulím často, bulím rád ... nic z toho není pravda ... sere mě to ... jsem holka statečná, která nebulí ... nad rozlitým mlíkem teda fakt ne ... dneska tu produkuju vodopád nad úmrtím Radima Hladíka, no a jako co ? Osobně jsem ho neznala, muzikální talent nemám, tak, proč mě, doprdele tohle vyrušuje z mého poklidu ??? Nechci se už starat o svět, nechci oplakávat zemřelé talenty ... prostě větrný mlýny nechávám za sebou a myslím už jen na sebe, díky, přátelé, že to chápete !!